Narodila se holčička.

První v naší rodině. Pekla jsem ten den štrůdl , když mi to zavolali a já jsem nebyla schopná ani udržet nůž v ruce, jak jsem byla rozrušená.

Barunka moje milovaná, černovlasá dokonalost s malinkýma ouškama. Cestu na svět si vybrala dlouhou a těžkou, plnou medikace a strachu o život a tak se není čemu divit, že ani mamince to v prvních týdnech moc neusnadňovala. Plakala a plakala až jednoho dne přišel do dveří anděl v těle porodní asistentky a přinesl kus látky. Ten mamince a tomu malému uzlíčku , do té doby tolik vzdálenému od maminčina těla a prsu, doslova zachránil život. Ne ten fyzický, ale uvnitř – tam, kde se rodí pocit, že je vše správně. Pocit, kdy se vše zaplaví zlatým světlem a cítíte se doma.

Šátek

 

 

V okamžiku, kdy jsem na svém vlastním testu uviděla ty rozkošné dvě čárky, věděla jsem, že šátek bude neoddělitelnou součástí naší výbavy.

Koupila jsem tehdy i kočár, samozřejmě, jako prvorodička. Chtěla jsem si užít procházky s designovým vozítkem před sebou:) Bylo jisté, že budu nosit, ale šátek jsem vnímala jako něco “na doma” pro případ… vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se do toho hadru budu umět zamotat.

Moc se mi ani nelíbily – byly většinou pruhované a všechny v něm vypadaly jako indiánské babičky.

Byla jsem na rizikovém těhotenství a tak jsem  – naštěstí – měla velmi mnoho času brouzdat po internetu. Diskutovala jsem na Emiminu a díky jedné spoludiskutérce se dostala na stránky Nošení dětí.

To byl okamžik, který začal tvořit můj budoucí život:)

 

 

Když se do něčeho pustím, jsem v tom většinou až po uši a toto nebylo jiné. Udělala jsem si dokonalý průzkum (to bylo dost snadné, šátky byly v Evropě v té době ještě v plenkách, diskutérky všechny na jednom místě a nadšení sdílet bylo obrovské. )

Zakoupila jsem tedy na doporučení šátek Didymos černé elipsy. Měla jsem ho v naší komunitě jako jedna jediná a byla jsem na to patřičně hrdá. Co na tom že neumím vázat, hlavně že mám nástroj:)

První pokusy tedy dopadly, řekněme…úsměvně:-)

Nebojte se nic, nechala jsem si poradit a k principům zdravého nošení jsem se dostala velmi záhy, nikdo z účinkujících tedy nebyl ani poškozen, ani zraněn:-D

Lukášek se narodil v březnu, venku svítilo sluníčko a já si zvykla na dlouhatánské procházky. Nejdříve s kočárem a šátkem v úložném prostoru, později se šátkem a kočárkem jako úložný prostor:)

Léto jsme strávili u babičky pod stromem a nic nám nechybělo.

Nastal podzim a já jsem začala pátrat po tom, jak se ostatní maminky oblékají, když si chtějí šátkování a procházek užívat i když už jen tenký svetřík nestačí a zima zalézá pod kůži.

Nedokázala jsem se smířit s tím, že budu Lukyho nabalovat do teplé kombinézy a vázat ho přes svojí bundu.

Ani nápad, navázat ho na svetr a nechat si bundu rozepnutou nebyl zrovna nejšťastnější řešení.

Jako třetí variantu jsem zkusila manželovu bundu… Jednu jsem nezapnula, protože byla pro oba prostě malá, v druhé jsem vypadala jak hadrový panák s rukávy až u kolen.

A dost! Takhle to prostě nepůjde!

Začala jsem se porozhlížet, zda existuje nějaké specializované oblečení. Dohledala jsem asi tak tři výrobce, kteří něco takového vyráběli. Všichni byli zahraniční. Dovážel se jeden typ bundy, jedna mikina a jedna vesta.  Všechno jmenované stálo kusově dvě třetiny mé mateřské a o eleganci nemohla být vůbec řeč. Nic jiného tu ale nebylo a tak jsem po dlouhém přemlouvání sama sebe jednu bundu pořídila.

Byla obrovská, modrá, těžká. Velikostně univerzální, protože jsem se do ní vešla jak já, tak můj muž a to byla , prosím, velikost S .

Když jsem jí vybalila, tu krásku za 5500,- CZK, čouhaly z ní nitě do všech stran – takové malé “dodělej si sám” . Ale bylo teplo! Vlastně nám tahle rybářská bunda zachránila celou zimu.

Julinka


Když se o dva a půl roku po mém prvorozeném narodila Julinka, probudilo se mé tvůrčí já. Dcerka je zářijová a tak bylo zateplení v podstatě nutné okamžitě. Kočárek totiž  už tehdy v naší výbavě vůbec nebyl.

Tak jsem začala šít. Vestu, svetr, mikinu, pak i kabát . Prostě co mě napadlo, to jsem si ušila. Pro sebe, jen pro své potřeby. V diskuzích jsem rozdávala střihy a naše fotky budily bouřlivé , velmi pozitivní reakce.

Pak přišel den D.

Jendna táborská firma se nechala slyšet, že stále hledá nové příležitosti a že jim přijde hezké co pro sebe tvořím. Požádali mě jestli bych jim své nápady přišla ukázat.

Jela jsem tam s obrovským nadšením. Ukazovala své výtvory, dávala své know-how, vzrušeně nabízela kontakty na cílovou skupinu. Vždyť myšlenka, že se bude v České Republice konečně šít nosící oblečení byla prostě superWow!

Začali jsme vzorovat, vytvářet první prototypy.

Jako první vznikla červená softshellová bunda. Taková úplně obyčejná s kapucí a vsadkou pouze pro nošení vepředu. Byla jsem unešená! Konečně bunda, ve které nevypadám jako krabice. Je sice trošku krátká, ale to nevadí, to vyladíme.

 

S klepajícím se hlasem jsem to šla ukázat rodině, nakrucovala se a tančila v červené softshellové bundě a vykládala, jak nádherný projekt jsem pomohla spustit. Kolik maminek bude mít snadnější život!

Moji rodiče ale mé nadšení úplně nesdíleli. Táta na mě koukal a po chvíli povídá: “Hmmm to je hezké, a co z toho budeš mít ty?! “ A já s radostí v hlase na to “no přece tu bundu!“ Není to skvělé?! “Táta a to odvětil jen – “nooo, jak myslíš. Já mám pocit, že jsi jim spadla z nebe. Máš produkt, díru na trhu, klienty, know-how a dáváš to nějaké cizí firmě na zlatém podnose za JEDNU BUNDU?!!

Tak mi to došlo.

Stála jsem tam , s půlroční holčičkou v náručí a nevěřila svým uším…

Já bych se do toho mohla pustit sama? Na vlastní triko?  No, vlastně proč ne. Kojící hormony zafungovaly a zakryly pach strachu:)

Ten den se narodilo Angel wings. Mé třetí dítě…