Víte, kdo ušil vaše oblečení?

Fashion Revolution je uvědomění si toho, že naše oblečení nepadá z nebe. Vyrábějí ho lidé, kteří mají potřeby, touhy a sny. Stejně jako ty nebo já.

zdroj : Fashion revolution week

Jsou projekty, které okolo mě jen tak projdou. U jiných se zastavím, některé mě zaujmou. Každý týden sociální sítě na něco upozorňují.

Někdy je to pro zasmání, někdy je to úplná hloupost.

Jindy však, tak jako v případě Fashion Revolution week, jde o něco, co mě hluboce chytí za srdce.

Protože se mě to týká. Protože se to týká každé z nás. Protože je to součástí mě samé.

 

 

Možná si říkáte – „mě móda nezajímá. Nejsem nakupovací typ.“

Ale pravda je, že nahatí nechodíme. Podnebí ani společnost nám to neumožňuje. Takže minimálně pár kousků Vám v šatníku visí.

Já módu miluju.

Milovala jsem vždy a dnes, když je to moje vášeň a můj business, miluju jí o to víc.

Fashion revolution week se snaží poukázat na to, že oblečení nevzniká samo o sobě, že jsou za ním lidé. Takoví, jako Ty nebo já. Ženy (v našem případě). Které každé ráno zasedají ke svému šicímu stroji a steh po stehu vytvářejí umělecká díla.

Z malinkých kousíčků sešijí složitý celek. A to by se mělo dít v podmínkách, ve kterých se jim pracuje dobře. Kam přicházejí s úsměvem na tváři a jsou za svou práci náležitě oceněné.

Naší fillozofií v Angel wings je vymýšlet a vytvářet takové oblečení, které nebude viset ve skříních.

Takové, které se dá nosit po velmi dlouhé období. Od těhotenství, s dítětem na břiše, na zádech, v tandemu nebo zcela bez něj . Oblečení multifunkční a specializované. Takové, které můžete nosit s prvním, druhým, třeba i třetím dítětem. Dokonce i v mezidobích mezi nimi. Nevytváříme odpad. Kvalita je pro nás na prvním místě.

Největší radost mívám, když vidím, že bundy Angel wings oblékají s radostí a láskou i maminky, které mají své děti z šátku odrostlé. Pak vím, že má naše práce smysl. Chceme vytvářet kousky, které Vám budou sloužit velmi dlouhou dobu, budou praktické, pohodlné a vy se v nich budete cítit krásné.

V českých podmínkách, českýma rukama.

 

Každá bunda má svůj příběh. V každé je schováno tisíce laskavých doteků a radost z práce. Cítíte to?

Víte, kdo ušil vaše oblečení?

Více o zákulisí naší dílny naleznete I v mém článku “Když stroje utichnou”

Kovářova Kobyla

Tak jsem si zase povzdechla.

Jakmile se změní počasí, stojím před skříní, jako každá žena, a vím, že nemám co na sebe.

To trošku souvisí s tématem popsaným zde , ale to je malinko jiný příběh.

To co tam visí je staré, ošoupané, out of móda a nebo se mi už nelíbí. Minulou sezonu jsem si opět  nestačila nic koupit.

A nebo bych i stačila ale to, co je v obchodech, mě neoslovilo nebo mi to prostě nesedí…

Znáte to, že?

 je, že nejvíce postrádám bundy , svetry, mikiny… Prostě Kovářova kobyla

Svršky Angel wings jsem začala navrhovat , když bylo dcerce půl roku. Řekněme tedy, že jsem měla to nejaktivnější nosící období. Přesto mám ale pocit,že jsem si nosící módu nikterak neužila.

Zvláštní? Ani ne:-)

Mám nejběžnější konfekční velikost . Nosím něco mezi S a M

V prvních letech mi bylo prostě líto syslit si bundu pro sebe, když vím, že by jí mohla mít nějaká jiná maminka.

Nešlo o to jí hlavně prodat… prostě jsem si neuměla utrhnout něco, co by někomu jinému mohlo udělat radost.

Pak přišlo období “Nestíháme” . Poptávka byla taková, že pro mě prostě nezbylo.

Postupem času přibylo do našich regálů čím dál víc elegantních modelů v mém stylu . Přesto však ne do mého šatníku.

K důvodu “A” přibyl nový  “Bundu nepotřebuju, většinu přesunů řeším pohonem 4×4”

[box background=#e8e8e8]Ach jaj…. Tak bylo na čase to změnit.[/box]

Letos, úplně prvně, jsem si ukořistila svůj vlastní ne-nosící Kardigan.

Udělaly jsme totiž dva střihy. Jeden zavinovací, který vypadá prostě skvostně s dítětem v šátku , ale moje téměř devítiletá slečna už se mi pod něj jaksi nevejde:-D

A druhý, který se zavinuje úplně jinak… A já tento styl miluju. Ležérní, volný, variabilní. Na první pohled není úplně nosící.

Proč dva střihy? Protože jsme se zamilovaly do nové svetroviny. Objevila jsem jí na veletrhu a byla to láska na první pohled. Na dotyk se má vášeň ještě stupňovala a když jsem ho poprvé oblékla, věděla jsem, že už ho nesundám! Že právě toto bude ten můj první Angel wings svršek, který si nechám, nikomu nedám, ani kdyby byl poslední svého druhu a prosily jste mě na kolenou:-D

 

 

Mistryně světa v házení bumerangů

Včera jsem strávila celý , celičký den, propočítáváním a přepracováváním business plánu. Když jsem se po deseti hodinách usilovné práce přistihla, jak se zalíbením koukám na ty barevné řádky excelovské tabulky a těší mě, jak mi krásně sedí vzorečky, výsledky a že mě to baví, musela jsem se usmát.

Tohle totiž bylo jedno z mých velkých “Nikdy”

“Já nikdy nebudu tvořit business plány! Nebaví mě to, nerozumím tomu, neumím to a můj business je založeny na intuici. Takovéto věci nepotřebuju!”

Naše nikdy jsou totiž jako bumerang. Takový hodně dobře vypracovaný, u kterého je úplně jedno, jak ho hodíte. Vždycky se Vám dříve nebo později vrátí zpět.

Jakmile totiž dokážeme  cokoli vyslovit s takovým energetickým nábojem, jakým náš rezolutní zápor rozhodně je, pak je to žádost vyslaná expres linkou k šéfíkům nahoře. Slovíčko “Nikdy” je pak jen takové zacinkání na zvoneček a symbol, že je to přesně to téma, které je třeba řešit.

Vyplavuje se tím z našeho podvědomí a  už nemůžeme předstírat, že neexistuje.

A tak se zhmotní, a více než jistě, přesně pravým opakem.

“ Já nikdy nebudu své dítě bezplenkovat! Je to nesmysl , protože spojení příčiny a následku přichází u dítěte nejdřív po druhém roce života!” Říkala ta, která o pár let později přednášela o výhodách bezplenkové komunikační metody.

“ Já nikdy nebudu vést firmu a řídit lidi, nejsem ten typ !” vykřikovala jsem a dnes mám 16 zaměstnanců a zjevně to není ještě ani finální číslo.

“ Já bych nikdy nebyla vegetariánka, člověk je od přírody všežravec !” a už mnoho let maso v mém jídelníčku není.

Takovým výčtem bych mohla pokračovat donekonečna.

V podstatě jsem se za leta vypracovala na mistryni světa v házení „Nikdy“ bumerangů.

A pokaždé když se mi vrátí, řeknu si „aha no jasně. Děkuji za další, skvělou, lekci“.

Jak se doba zrychluje, i splnění “žádostí” z neuhlídaných myšlenek, třeba v podobě našich  “Nikdy” je rychlejší než kdy předtím.

Tak pozor na přání. I na ty, která jako přání nevypadají… Mohly by se Vám totiž splnit:)

A jaké “Nikdy” se vyplnilo Vám?

Taky jsi měla cestovatelský deník?

Mami, taky jsi měla cestovatelský deník když jsi byla malá?

Neměla? Prvně jsem byla u moře s mojí babičkou když mi bylo třináct. Děda totiž odjakživa nerad cestoval a tak babičku vysílal s vnoučaty jednou za čas, aby měla radost a nechtěla to po něm.

Na mě vyšla Itálie, slunné Caorle a výlet do Benátek.

Bydlely jsme v šíleném dvojdomečku, takové malé kadibudce s jednou postelí a umyvadlem ,kde se dal umýt jeden hrneček.

Já jsem ale byla šťastná!  Viděla jsem moře, koupala se ve vlnách, chodila na dětské diskotéky. Z Benátek si pamatuji jen to, že jsem v autobuse zvracela do děravého pytlíku  a babička pak chuděra musela vytírat celou podlahu . Znamenalo to, že jsme neměli průvodce – odmítal na nás čekat –  a bloudily jsme tak dlouho, až jsme dobloudily na Náměstí svatého Marka právě včas, abychom se zas mohli vrátit do autobusu.

Ve škole jsem ale mohla vyprávět, že jsem byla u moře, ukazovat opálenou kůži a dmout se pýchou až na strop, že jsem v jedné italské soutěži vyhrála „Miss úsměv“.

Luky, mamka říkala že to pak vydám knižně a vydělám na tom spooooustu peněz.

 

Říkám si, jak moc mají mé děti jinačí život. Ne méně nebo více šťastný. Jen jiný.

Nedávno jsme se vrátili z Benátek. Jeli jsme tam „jen na sobotu na karneval“  Jsou nadšení, spokojení, plni zážitků, ale ne překvapení. Cestování pro ně není nic neobvyklého.

Ve svých osmi a téměř jedenácti letech mají ve svém cestovatelském deníku Itálii, Chorvatsko, Rhodos, Legoland v Německu, Slovenské Tatry ale i měsíc v Austrálii nebo na Miami.  S nadšením vypráví jak krmili rejnoky a žraloky a ukazují řidičský průkaz, získaný v Orandském Legolandu.

Nejvíce jsou ale nadšení, když v létě dorazíme do Krkonoš, kde jedinou „hračkou“ je les, potok, jeden otep slámy a dřevěná houpačka. Staví potní chýše a rozpalují kameny, aby si večer mohli v sauně vyprávět indiánské příběhy. Slaňují ze skály, vyrábí bubny….

 

Mají možnosti, zážitky, životní rozhled, který jim už nikdo nikdy nevezme.

Ví, že věci nespadnou samy do klína, že pracujeme, abychom si mohli dovolit život, který nás baví. Ví ale také, že to nemusí být odříkání, ale práce může být životní vášní .

Jsem až dojatá, kolik jich denně napadá podnikatelských nápadů.  Nějak samozřejmě počítají, že i oni budou podnikat. Třeba i z pláže…

Já se jim pokusím být tou nejlepší průvodkyní. Cesta je ale jejich. Nechme se překvapit, kam je zavede.

Příběh jedné vášně.

Narodila se holčička.

První v naší rodině. Pekla jsem ten den štrůdl , když mi to zavolali a já jsem nebyla schopná ani udržet nůž v ruce, jak jsem byla rozrušená.

Barunka moje milovaná, černovlasá dokonalost s malinkýma ouškama. Cestu na svět si vybrala dlouhou a těžkou, plnou medikace a strachu o život a tak se není čemu divit, že ani mamince to v prvních týdnech moc neusnadňovala. Plakala a plakala až jednoho dne přišel do dveří anděl v těle porodní asistentky a přinesl kus látky. Ten mamince a tomu malému uzlíčku , do té doby tolik vzdálenému od maminčina těla a prsu, doslova zachránil život. Ne ten fyzický, ale uvnitř – tam, kde se rodí pocit, že je vše správně. Pocit, kdy se vše zaplaví zlatým světlem a cítíte se doma.

Šátek

 

 

V okamžiku, kdy jsem na svém vlastním testu uviděla ty rozkošné dvě čárky, věděla jsem, že šátek bude neoddělitelnou součástí naší výbavy.

Koupila jsem tehdy i kočár, samozřejmě, jako prvorodička. Chtěla jsem si užít procházky s designovým vozítkem před sebou:) Bylo jisté, že budu nosit, ale šátek jsem vnímala jako něco “na doma” pro případ… vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se do toho hadru budu umět zamotat.

Moc se mi ani nelíbily – byly většinou pruhované a všechny v něm vypadaly jako indiánské babičky.

Byla jsem na rizikovém těhotenství a tak jsem  – naštěstí – měla velmi mnoho času brouzdat po internetu. Diskutovala jsem na Emiminu a díky jedné spoludiskutérce se dostala na stránky Nošení dětí.

To byl okamžik, který začal tvořit můj budoucí život:)

 

 

Když se do něčeho pustím, jsem v tom většinou až po uši a toto nebylo jiné. Udělala jsem si dokonalý průzkum (to bylo dost snadné, šátky byly v Evropě v té době ještě v plenkách, diskutérky všechny na jednom místě a nadšení sdílet bylo obrovské. )

Zakoupila jsem tedy na doporučení šátek Didymos černé elipsy. Měla jsem ho v naší komunitě jako jedna jediná a byla jsem na to patřičně hrdá. Co na tom že neumím vázat, hlavně že mám nástroj:)

První pokusy tedy dopadly, řekněme…úsměvně:-)

Nebojte se nic, nechala jsem si poradit a k principům zdravého nošení jsem se dostala velmi záhy, nikdo z účinkujících tedy nebyl ani poškozen, ani zraněn:-D

Lukášek se narodil v březnu, venku svítilo sluníčko a já si zvykla na dlouhatánské procházky. Nejdříve s kočárem a šátkem v úložném prostoru, později se šátkem a kočárkem jako úložný prostor:)

Léto jsme strávili u babičky pod stromem a nic nám nechybělo.

Nastal podzim a já jsem začala pátrat po tom, jak se ostatní maminky oblékají, když si chtějí šátkování a procházek užívat i když už jen tenký svetřík nestačí a zima zalézá pod kůži.

Nedokázala jsem se smířit s tím, že budu Lukyho nabalovat do teplé kombinézy a vázat ho přes svojí bundu.

Ani nápad, navázat ho na svetr a nechat si bundu rozepnutou nebyl zrovna nejšťastnější řešení.

Jako třetí variantu jsem zkusila manželovu bundu… Jednu jsem nezapnula, protože byla pro oba prostě malá, v druhé jsem vypadala jak hadrový panák s rukávy až u kolen.

A dost! Takhle to prostě nepůjde!

Začala jsem se porozhlížet, zda existuje nějaké specializované oblečení. Dohledala jsem asi tak tři výrobce, kteří něco takového vyráběli. Všichni byli zahraniční. Dovážel se jeden typ bundy, jedna mikina a jedna vesta.  Všechno jmenované stálo kusově dvě třetiny mé mateřské a o eleganci nemohla být vůbec řeč. Nic jiného tu ale nebylo a tak jsem po dlouhém přemlouvání sama sebe jednu bundu pořídila.

Byla obrovská, modrá, těžká. Velikostně univerzální, protože jsem se do ní vešla jak já, tak můj muž a to byla , prosím, velikost S .

Když jsem jí vybalila, tu krásku za 5500,- CZK, čouhaly z ní nitě do všech stran – takové malé “dodělej si sám” . Ale bylo teplo! Vlastně nám tahle rybářská bunda zachránila celou zimu.

Julinka


Když se o dva a půl roku po mém prvorozeném narodila Julinka, probudilo se mé tvůrčí já. Dcerka je zářijová a tak bylo zateplení v podstatě nutné okamžitě. Kočárek totiž  už tehdy v naší výbavě vůbec nebyl.

Tak jsem začala šít. Vestu, svetr, mikinu, pak i kabát . Prostě co mě napadlo, to jsem si ušila. Pro sebe, jen pro své potřeby. V diskuzích jsem rozdávala střihy a naše fotky budily bouřlivé , velmi pozitivní reakce.

Pak přišel den D.

Jendna táborská firma se nechala slyšet, že stále hledá nové příležitosti a že jim přijde hezké co pro sebe tvořím. Požádali mě jestli bych jim své nápady přišla ukázat.

Jela jsem tam s obrovským nadšením. Ukazovala své výtvory, dávala své know-how, vzrušeně nabízela kontakty na cílovou skupinu. Vždyť myšlenka, že se bude v České Republice konečně šít nosící oblečení byla prostě superWow!

Začali jsme vzorovat, vytvářet první prototypy.

Jako první vznikla červená softshellová bunda. Taková úplně obyčejná s kapucí a vsadkou pouze pro nošení vepředu. Byla jsem unešená! Konečně bunda, ve které nevypadám jako krabice. Je sice trošku krátká, ale to nevadí, to vyladíme.

 

S klepajícím se hlasem jsem to šla ukázat rodině, nakrucovala se a tančila v červené softshellové bundě a vykládala, jak nádherný projekt jsem pomohla spustit. Kolik maminek bude mít snadnější život!

Moji rodiče ale mé nadšení úplně nesdíleli. Táta na mě koukal a po chvíli povídá: “Hmmm to je hezké, a co z toho budeš mít ty?! “ A já s radostí v hlase na to “no přece tu bundu!“ Není to skvělé?! “Táta a to odvětil jen – “nooo, jak myslíš. Já mám pocit, že jsi jim spadla z nebe. Máš produkt, díru na trhu, klienty, know-how a dáváš to nějaké cizí firmě na zlatém podnose za JEDNU BUNDU?!!

Tak mi to došlo.

Stála jsem tam , s půlroční holčičkou v náručí a nevěřila svým uším…

Já bych se do toho mohla pustit sama? Na vlastní triko?  No, vlastně proč ne. Kojící hormony zafungovaly a zakryly pach strachu:)

Ten den se narodilo Angel wings. Mé třetí dítě…