Omalovánky pro radost a úsměv na tváři

Tan čas neuvěřitelně letí.

Jsou to dva roky, co mi do schránky přiletěl e-mail ve kterém bylo mimo jiné:

…Mám pro Tebe nabídku. Udělej si v čase Expa vylet do Sydney, protáhni si tu pobyt na jak dlouho budeš chtít a buď se mnou jako výrobce na stánku. To by byla naprostá bomba! Já Ti za to nabízim průvodce po Sydney, ubytováni (sice s tříčlennou smečkou malých háďat, ale můžu Tě ujistit, že ostatní návštěvy přežily a nenesou si žádnou psychickou újmu ;-) ) a stravu.

Co na to řikáš?

Musíte uznat, že taková nabídka se rozhodně neodmítá a já jsem dostatečně šílená na to, abych společně s australskou kamarádkou, která s nápadem přišla, během jediného měsíce naplánovala komplet celé Expo a vyrazila směr Austrálie.

To je příběh, který stojí za to rozvést, protže  ovlivnil celý můj následující život. Ale o tom až někdy jindy…

Téma tohoto zamyšlení je úplně jiné.

Taková událost, jako je Expo v Sydney, žádala nějaký speciální způsob propagace. Klasické letáky a vizitky jsou fajn. ale je to trošku nuda.

Tak přišel nápad.

 

Jako malá holka jsem milovala takové ty vystřihovací Panenky. Pamatujete?

Byla to holčička v plavkách nebo spodním prádle a vedle ní několikero šatiček, klobouků a bot, které se jí dali oblékat. Všechny jsme se tak na chvilku stávaly módní nárhářkou, prodavačkou, stylistkou, ačkoli tyhle názvy jsme před tím , samozřejmě, nikdy neslyšely:)

Líbila se mi myšlenka, vytvořit něco takového přímo pro nás, pro Angel wings.  Maminku, kterou si budou moct holčičky oblékat do našich bund, svetrů a mikin. Nechat ji nosit miminko na břiše i zádech.

Okamžitě mě napadla Eva Rybníčková. Znáte ji? Ne?! A Pepeta znáte?  Taky ne? To je ale obrovská chyba!

Eva je geniální ilustrátorka ( mimo jiné ilustrovala překrásnou knihu  Dívka s havraními křídly od Terezy Kramerové ),  pro mě kouzelnice , která dokáže na papíře vytvořit absolutně úžasné věci.

Úkolu, namalovat vystřihovací panenky, se zhostila z grácií a vznikly z toho tři dámy a jeden muž.

Ztvárnění je ještě lepší než jsem čekala…

No posuďte sami.  Stáhnout si je můžete zde

Následně vznikly ještě omalovánky, ve kterých, již zmíněné dámy, prožívají radosti všedních dní. Když kliknete sem, můžete si je vytisknout a začít malovat.

 

Já jsem z nich nadšená. Líbí se Vám?

Pokud ano, pochlubte se. Pokud je se mnou v týdnu 28. 5.  – 3. 6. 2018  posdílíte na Angel wings Facebooku nebo instagramu, můžete navíc něco parádního vyhrát…

Víte, kdo ušil vaše oblečení?

Fashion Revolution je uvědomění si toho, že naše oblečení nepadá z nebe. Vyrábějí ho lidé, kteří mají potřeby, touhy a sny. Stejně jako ty nebo já.

zdroj : Fashion revolution week

Jsou projekty, které okolo mě jen tak projdou. U jiných se zastavím, některé mě zaujmou. Každý týden sociální sítě na něco upozorňují.

Někdy je to pro zasmání, někdy je to úplná hloupost.

Jindy však, tak jako v případě Fashion Revolution week, jde o něco, co mě hluboce chytí za srdce.

Protože se mě to týká. Protože se to týká každé z nás. Protože je to součástí mě samé.

 

 

Možná si říkáte – „mě móda nezajímá. Nejsem nakupovací typ.“

Ale pravda je, že nahatí nechodíme. Podnebí ani společnost nám to neumožňuje. Takže minimálně pár kousků Vám v šatníku visí.

Já módu miluju.

Milovala jsem vždy a dnes, když je to moje vášeň a můj business, miluju jí o to víc.

Fashion revolution week se snaží poukázat na to, že oblečení nevzniká samo o sobě, že jsou za ním lidé. Takoví, jako Ty nebo já. Ženy (v našem případě). Které každé ráno zasedají ke svému šicímu stroji a steh po stehu vytvářejí umělecká díla.

Z malinkých kousíčků sešijí složitý celek. A to by se mělo dít v podmínkách, ve kterých se jim pracuje dobře. Kam přicházejí s úsměvem na tváři a jsou za svou práci náležitě oceněné.

Naší fillozofií v Angel wings je vymýšlet a vytvářet takové oblečení, které nebude viset ve skříních.

Takové, které se dá nosit po velmi dlouhé období. Od těhotenství, s dítětem na břiše, na zádech, v tandemu nebo zcela bez něj . Oblečení multifunkční a specializované. Takové, které můžete nosit s prvním, druhým, třeba i třetím dítětem. Dokonce i v mezidobích mezi nimi. Nevytváříme odpad. Kvalita je pro nás na prvním místě.

Největší radost mívám, když vidím, že bundy Angel wings oblékají s radostí a láskou i maminky, které mají své děti z šátku odrostlé. Pak vím, že má naše práce smysl. Chceme vytvářet kousky, které Vám budou sloužit velmi dlouhou dobu, budou praktické, pohodlné a vy se v nich budete cítit krásné.

V českých podmínkách, českýma rukama.

 

Každá bunda má svůj příběh. V každé je schováno tisíce laskavých doteků a radost z práce. Cítíte to?

Víte, kdo ušil vaše oblečení?

Více o zákulisí naší dílny naleznete I v mém článku “Když stroje utichnou”

Kovářova Kobyla

Tak jsem si zase povzdechla.

Jakmile se změní počasí, stojím před skříní, jako každá žena, a vím, že nemám co na sebe.

To trošku souvisí s tématem popsaným zde , ale to je malinko jiný příběh.

To co tam visí je staré, ošoupané, out of móda a nebo se mi už nelíbí. Minulou sezonu jsem si opět  nestačila nic koupit.

A nebo bych i stačila ale to, co je v obchodech, mě neoslovilo nebo mi to prostě nesedí…

Znáte to, že?

 je, že nejvíce postrádám bundy , svetry, mikiny… Prostě Kovářova kobyla

Svršky Angel wings jsem začala navrhovat , když bylo dcerce půl roku. Řekněme tedy, že jsem měla to nejaktivnější nosící období. Přesto mám ale pocit,že jsem si nosící módu nikterak neužila.

Zvláštní? Ani ne:-)

Mám nejběžnější konfekční velikost . Nosím něco mezi S a M

V prvních letech mi bylo prostě líto syslit si bundu pro sebe, když vím, že by jí mohla mít nějaká jiná maminka.

Nešlo o to jí hlavně prodat… prostě jsem si neuměla utrhnout něco, co by někomu jinému mohlo udělat radost.

Pak přišlo období “Nestíháme” . Poptávka byla taková, že pro mě prostě nezbylo.

Postupem času přibylo do našich regálů čím dál víc elegantních modelů v mém stylu . Přesto však ne do mého šatníku.

K důvodu “A” přibyl nový  “Bundu nepotřebuju, většinu přesunů řeším pohonem 4×4”

[box background=#e8e8e8]Ach jaj…. Tak bylo na čase to změnit.[/box]

Letos, úplně prvně, jsem si ukořistila svůj vlastní ne-nosící Kardigan.

Udělaly jsme totiž dva střihy. Jeden zavinovací, který vypadá prostě skvostně s dítětem v šátku , ale moje téměř devítiletá slečna už se mi pod něj jaksi nevejde:-D

A druhý, který se zavinuje úplně jinak… A já tento styl miluju. Ležérní, volný, variabilní. Na první pohled není úplně nosící.

Proč dva střihy? Protože jsme se zamilovaly do nové svetroviny. Objevila jsem jí na veletrhu a byla to láska na první pohled. Na dotyk se má vášeň ještě stupňovala a když jsem ho poprvé oblékla, věděla jsem, že už ho nesundám! Že právě toto bude ten můj první Angel wings svršek, který si nechám, nikomu nedám, ani kdyby byl poslední svého druhu a prosily jste mě na kolenou:-D

 

 

Nesnesu, když mi fouká na krk

Já nevím jak vy, ale mně když fouká na krk, tak je mi prostě zima, ať už teploměr ukazuje jakoukoli teplotu.

Se šálou mě najdete často i v létě.

Miluju šátky a šály , mám jich plné šuplíky a nedokážu se s nima rozloučit ani když už dávno dosloužily nebo barevně neladí k mému momentálnímu rozpoložení.

Moje dcerka mě nedávno upozornila, že už jich mám nějak moc:) Že bych si v nich měla uklidit. To jsem udělala. Přestěhovala jsem jich dva plné koše do horní části šatny…. A koupila si čtyři další:)

Jsem tedy od nátury omotávací typ:-)  Přesto mi trvalo několik let, než jsem přišla na to, jak vyřešit krk a dekolt u nosičských bund, když je dítko nošeno na břiše.

To je takový oříšek. Jakmile zapnete vsadku do předního zipu vznikne vám u krku  volný prostor. Nejen že to nevypadá úplně elegantně, ale hlavně tudy vážně dost táhne. Nejvíc nepříjemné je to, když venku fouká, vy chvátáte, potíte se až na zadku, o dekoltu ani nemluvím.

A pak to odstůněte parádním zánětem prsu….

Dlouho jsme to nějak zkoušeli vmyslet a vyvzorovat a pořád to nebylo ono… A pak to přišlo. Nápad s velkým N. Klasicky mě to probudilo ze spaní, Takový AHA efekt. Ze dne na den a na první dobrou jsme ušili malinkatý trojúhelník se dvěma zipy .

Dovnitř bundy jsme pod límec schovali jejich druhé části a vznikl detail takřka geniální. Nikde nic netlačí, nikam nefouká a navíc to vypadá dobře.

Pravda, chce to trochu cviku naučit se na hrudníku zipy zapínat, ale to je jako se vším.

Trénink dělá mistra a na třetí procházce už to jde úplně samo:)

Tak si říkám, že jsem na to nepřišla, když jsem já nosila své děti. Ušetřilo by mi to spoustu nepohodlí…

Esence, která tvoří nádherné věci…

Když jsem byla malá holka, byl pro mě zvuk jehlic, cinkajících jedna o druhou, velmi známý. Byl to symbol pohody, klidných večerů, domova

Pokud přišla nějaká teta na návštěvu, většinou měla v kabelce rozpletený svetr nebo šálu. Maminky povídaly a štrikovaly.

Od babiček jsem každé vánoce dostala nový svetr. Popravdě, nenáviděla jsem to. Sestřenice Markéta , jakožto blondýnka, dostala vždycky nějakou normální barvu i vzor –  třeba tmavě modré copánky… A já, snědá tmavovláska, jsem si vždycky ”mohla dovolit” výrazné barvy, nejlépe se vzorem, který celkem věrně napodoboval neštovice v rozkvětu….

Čím jsem starší, tím víc mě přepadá nostalgie.

Miluju babiččiny pletené ponožky. Nosím je místo bačkor a pokaždé, když jí jdu navštívit, žádám si nové a nové. Nejraději mám ty ze zbytků vlny. Barevné a každá je trošku jiná?

Když jsem přijela na návštěvu k rodičům mého muže a uviděla na stolku malinké pletené botičky, ponožky a bačkůrky, které jeho maminka pletla pro sousedovic čerstvě narozená dvojčátka, mé srdce zaplesalo…

A tak vznikl nápad. Podpořit tradice. Znovu nechat rozcinkat jehlice a pustit klubíčka kutálet se po podlaze v obýváku.

Objednala jsem českou merinovlnu a nechala babičku, ať nám naplete tyto skvosty i pro děti maminek, které u nás nakupují.

Posíláme do světa kus našeho domova. Dlouhých zimních večerů, praskajícího dřeva v krbu a šikovných rukou našich maminek a babiček. Esence, která tvoří jedinečné a nádherné věci.

Chcete si je prohlédnout? Nebo koupit? Koukněte sem.

Když stroje utichnou

Když stroje utichnou, rádio mlčí, světla zhasnou… já procházím dílnou a žasnu.

Přijde mi to jako kouzlo.

Stovky malých dílků se pod rukama mění v rukávy, límce a manžety. Hromádky mají čísla a různobarevné štítky a nad nimi vsí neviditelný nápis “opovaž se mě někam přesunout”.

Každá z nich má své místo a každé místo svůj jasný smysl a řád.

Na konci procesu totiž vzniká umělecké dílo. Kabát, bunda nebo svetr.

Každý kousek je jedinečný, každý je protkán pečlivostí řemesla, poctivostí kontroly. Každý je vyžehlen a do posledního kousíčku prohlídnut. Bystrému oku naší Ivanky neunikne ani nitka, flíček nebo nerovnost mateteriálu.

Nepřestává mě fascinovat, jak moje Editka dokáže složit takovou dokonalou symfonii, v níž každý má svůj  “nástroj” a přesně ví, kdy co zapošít, proštepovat, prorazit či nadrukovat. Všechny okamžiky na sebe nasedají s jasnou přesností.

Víte, jak funguje taková šicí dílna?

Měli jste někdy možnost tam nahlédnout? Já jsem si to ještě před pár lety nedokázala ani představit.

Umím šít a vím, co všechno je třeba udělat, než ušijete šaty nebo bundu.

Běžně to vypadalo tak, že jsem si koupila Burdu, na pauzák obkreslila střih a pak se snažila přečíst postup, což mě u třetí věty přestali bavit:) Nejsem zrovna typ, co čte návody .

V dílně to vypadá trošku jinak.

Než vznikne jedna bunda, přípravy začínají velmi dlouho dopředu.

Měsíce a nebo třeba taky rok předem sháníme a vybíráme materiály, jezdíme po veletrzích a kontaktujeme dodavatele. Diskutujeme a vymýšlíme si. Někdy si také látky necháme vyrobit podle našich požadavků. Jsme náročné.

Ve chvíli, kdy se, konečně, povede sehnat všechny nezbytnosti, které jsme si navymýšlely, začne tvůrčí proces.

Editka nakreslí střih, odšije první vzorek s co nejvíce detaily. Ten pak zkoušíme, upravujeme, pereme , sušíme a dotahujeme k dokonalosti tak, abychom věděly, že sedí velikost a všechny drobnosti fungují tak jak mají, Bunda vypadá dobře sama o sobě, s dítětem na břiše, s dítkem na zádech, s novorozencem , s batoletem….

Pořídila jsem k tomuto účelu speciální panenky. Jednu malinkou a jednu velkou , cca jako 18 ti měsíční dítko.

Upřímně, schovala jsem je raději do šuplíku, je to trošku strašidelné když Vám na poličce sedí takhle reálná postavička:)

 

Pak přijde fáze, kdy se počítá a odhaduje, kolik barev chceme šít, kolik na to padne materiálu a ostatních drobností jako jsou zipy nebo patentky.

Celé to necháme nastupňovat – to je takový krkolomný pojem, ale vlastně to znamená, že se vytvoří z jednoho střihu, řekněme XS všechny ostatní konfekční velikosti,

Pak znovu odšíváme a zkoušíme různé velikosti tak dlouho, dokud nejsme spokojené….

Když je vše připravené, objedná se materiál a v tu chvíli začíná všechno to kouzlo….

Nejdřív se naplní sklad různobarevnými rolemi látek.

Látka se naloží v několika vrstvách na 5m dlouhý stůl a pak se nařeže na jednotlivé dílky. Těch na jednu bundu může být taky třeba 150   (to jako vážně, například rounovaný kabát je na množství dílků docela expert)

Z dílků vzniknou hromádky, z hromádek rukávy, límce, kapuce….

Každý jednotlivý díl je 100% ruční práce, Nic není automatické, všechno vzniká  díky mým umělkyním krejčovského řemesla.

Celý den běží žehlička, 3 lisy na druky a průchodky, značky se prorážejí ručně kovovým průrazníkem a kladívkem..

 

Nakonec , když z toho vznikne jeden celek, přichází na řadu Ivanka, která s největší pečlivostí a láskou každou bundu prohlídne, zastřihá nitky, přišije malé knoflíky, každou bundu vyžehlí, vyzkouší všechny zipy. S elegancí jí vlastní  jí pak poskládá tak, aby se vešla do sáčku nalepí značku a přesune do skladu.

Sleduji nádherný proces jak z ničeho vznikne něco a to mě na tom baví. K Vám do rukou se totiž nedostane jen bunda. Je to takové malé umělecké dílo…

 

Příběh jedné vášně.

Narodila se holčička.

První v naší rodině. Pekla jsem ten den štrůdl , když mi to zavolali a já jsem nebyla schopná ani udržet nůž v ruce, jak jsem byla rozrušená.

Barunka moje milovaná, černovlasá dokonalost s malinkýma ouškama. Cestu na svět si vybrala dlouhou a těžkou, plnou medikace a strachu o život a tak se není čemu divit, že ani mamince to v prvních týdnech moc neusnadňovala. Plakala a plakala až jednoho dne přišel do dveří anděl v těle porodní asistentky a přinesl kus látky. Ten mamince a tomu malému uzlíčku , do té doby tolik vzdálenému od maminčina těla a prsu, doslova zachránil život. Ne ten fyzický, ale uvnitř – tam, kde se rodí pocit, že je vše správně. Pocit, kdy se vše zaplaví zlatým světlem a cítíte se doma.

Šátek

 

 

V okamžiku, kdy jsem na svém vlastním testu uviděla ty rozkošné dvě čárky, věděla jsem, že šátek bude neoddělitelnou součástí naší výbavy.

Koupila jsem tehdy i kočár, samozřejmě, jako prvorodička. Chtěla jsem si užít procházky s designovým vozítkem před sebou:) Bylo jisté, že budu nosit, ale šátek jsem vnímala jako něco “na doma” pro případ… vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se do toho hadru budu umět zamotat.

Moc se mi ani nelíbily – byly většinou pruhované a všechny v něm vypadaly jako indiánské babičky.

Byla jsem na rizikovém těhotenství a tak jsem  – naštěstí – měla velmi mnoho času brouzdat po internetu. Diskutovala jsem na Emiminu a díky jedné spoludiskutérce se dostala na stránky Nošení dětí.

To byl okamžik, který začal tvořit můj budoucí život:)

 

 

Když se do něčeho pustím, jsem v tom většinou až po uši a toto nebylo jiné. Udělala jsem si dokonalý průzkum (to bylo dost snadné, šátky byly v Evropě v té době ještě v plenkách, diskutérky všechny na jednom místě a nadšení sdílet bylo obrovské. )

Zakoupila jsem tedy na doporučení šátek Didymos černé elipsy. Měla jsem ho v naší komunitě jako jedna jediná a byla jsem na to patřičně hrdá. Co na tom že neumím vázat, hlavně že mám nástroj:)

První pokusy tedy dopadly, řekněme…úsměvně:-)

Nebojte se nic, nechala jsem si poradit a k principům zdravého nošení jsem se dostala velmi záhy, nikdo z účinkujících tedy nebyl ani poškozen, ani zraněn:-D

Lukášek se narodil v březnu, venku svítilo sluníčko a já si zvykla na dlouhatánské procházky. Nejdříve s kočárem a šátkem v úložném prostoru, později se šátkem a kočárkem jako úložný prostor:)

Léto jsme strávili u babičky pod stromem a nic nám nechybělo.

Nastal podzim a já jsem začala pátrat po tom, jak se ostatní maminky oblékají, když si chtějí šátkování a procházek užívat i když už jen tenký svetřík nestačí a zima zalézá pod kůži.

Nedokázala jsem se smířit s tím, že budu Lukyho nabalovat do teplé kombinézy a vázat ho přes svojí bundu.

Ani nápad, navázat ho na svetr a nechat si bundu rozepnutou nebyl zrovna nejšťastnější řešení.

Jako třetí variantu jsem zkusila manželovu bundu… Jednu jsem nezapnula, protože byla pro oba prostě malá, v druhé jsem vypadala jak hadrový panák s rukávy až u kolen.

A dost! Takhle to prostě nepůjde!

Začala jsem se porozhlížet, zda existuje nějaké specializované oblečení. Dohledala jsem asi tak tři výrobce, kteří něco takového vyráběli. Všichni byli zahraniční. Dovážel se jeden typ bundy, jedna mikina a jedna vesta.  Všechno jmenované stálo kusově dvě třetiny mé mateřské a o eleganci nemohla být vůbec řeč. Nic jiného tu ale nebylo a tak jsem po dlouhém přemlouvání sama sebe jednu bundu pořídila.

Byla obrovská, modrá, těžká. Velikostně univerzální, protože jsem se do ní vešla jak já, tak můj muž a to byla , prosím, velikost S .

Když jsem jí vybalila, tu krásku za 5500,- CZK, čouhaly z ní nitě do všech stran – takové malé “dodělej si sám” . Ale bylo teplo! Vlastně nám tahle rybářská bunda zachránila celou zimu.

Julinka


Když se o dva a půl roku po mém prvorozeném narodila Julinka, probudilo se mé tvůrčí já. Dcerka je zářijová a tak bylo zateplení v podstatě nutné okamžitě. Kočárek totiž  už tehdy v naší výbavě vůbec nebyl.

Tak jsem začala šít. Vestu, svetr, mikinu, pak i kabát . Prostě co mě napadlo, to jsem si ušila. Pro sebe, jen pro své potřeby. V diskuzích jsem rozdávala střihy a naše fotky budily bouřlivé , velmi pozitivní reakce.

Pak přišel den D.

Jendna táborská firma se nechala slyšet, že stále hledá nové příležitosti a že jim přijde hezké co pro sebe tvořím. Požádali mě jestli bych jim své nápady přišla ukázat.

Jela jsem tam s obrovským nadšením. Ukazovala své výtvory, dávala své know-how, vzrušeně nabízela kontakty na cílovou skupinu. Vždyť myšlenka, že se bude v České Republice konečně šít nosící oblečení byla prostě superWow!

Začali jsme vzorovat, vytvářet první prototypy.

Jako první vznikla červená softshellová bunda. Taková úplně obyčejná s kapucí a vsadkou pouze pro nošení vepředu. Byla jsem unešená! Konečně bunda, ve které nevypadám jako krabice. Je sice trošku krátká, ale to nevadí, to vyladíme.

 

S klepajícím se hlasem jsem to šla ukázat rodině, nakrucovala se a tančila v červené softshellové bundě a vykládala, jak nádherný projekt jsem pomohla spustit. Kolik maminek bude mít snadnější život!

Moji rodiče ale mé nadšení úplně nesdíleli. Táta na mě koukal a po chvíli povídá: “Hmmm to je hezké, a co z toho budeš mít ty?! “ A já s radostí v hlase na to “no přece tu bundu!“ Není to skvělé?! “Táta a to odvětil jen – “nooo, jak myslíš. Já mám pocit, že jsi jim spadla z nebe. Máš produkt, díru na trhu, klienty, know-how a dáváš to nějaké cizí firmě na zlatém podnose za JEDNU BUNDU?!!

Tak mi to došlo.

Stála jsem tam , s půlroční holčičkou v náručí a nevěřila svým uším…

Já bych se do toho mohla pustit sama? Na vlastní triko?  No, vlastně proč ne. Kojící hormony zafungovaly a zakryly pach strachu:)

Ten den se narodilo Angel wings. Mé třetí dítě…